Úvodní slovo z vernisáže na Bílé Hoře
Když jsme mluvili s MT o osobě sv. Vojtěcha, napadl mě verš z NZ, z Janova evangelia: Ježíš říká Šimonu Petrovi: Amen, amen, pravím tobě: Když jsi byl mladší, sám ses přepásával a chodil jsi, kam jsi chtěl; ale až zestárneš, vztáhneš ruce a jiný tě přepáše a povede, kam nechceš.“ (Jan 21,18)
Dřív ses oblékal, jak se ti zlíbilo, později však, až zestárneš, nebudeš už svým vlastním pánem. Proti tvé vůli. Povede tě, kam ty nechceš.
Je v dějinách skoro pravidlem, že velké osobnosti velké činy konají tak nějak proti své vůli. I v životě běžného člověka se to stává. Je to vlastně základní lidská zkušenost – že děláme často něco, co úplně nechceme. Toto téma tedy zvláštně prosakuje jak v příbězích těch největších z lidí i těch nejmenších, opovrhovaných. Téma odmítání cizí vůle souvisí s nejhlubším biblickým tématem: odevzdání vlastní vůle. Je to tedy téma hluboce lidské. Ale také Božské, protože se týká plně člověka i plně Boha. Proto by měly být obrazy sv. Vojtěcha dobře srozumitelné.
Téma odevzdání vůle nebo sebevydání nelze nějak finálně, definitivně obsáhnout. Proto je mi sympatické, že nevidíme kompletní ukončenou sérii obrazů, ale vidíme pouze několik kreseb.
Každý z nás někdy v životě zažil, že musel dělat něco, co bylo proti jeho vůli. Anebo po své vůli, ale všechno se postupně vyvinulo jinak, tak jak by to člověk předem nečekal. Jednotlivé obrazy tedy znázorňují určité existenciální milníky v životě sv. Vojtěcha. Tyto milníky se mohou prolnout i s milníky, které prožíváme ve vlastním životě – budeme-li o životě sv. Vojtěcha přemýšlet, nebo třeba i meditovat.
Na první pohled je to výstava, která nezaujme diváka klidem.
Při bližším pohledu, přečteme-li si výklady k jednotlivým obrazům, nesetkáme se s příjemnností, harmoničností, ale spíše s naléhavostí, expresivitou, možná až ošklivostí. Život sv. Vojtěcha nebyl příjemný, ani harmonický, ani klidný. Sv. Vojtěch spíše po klidu a harmonii toužil, ale nebylo mu dáno klid a harmonii žít.
1. Obraz POVOLÁNÍ A VLASTNÍ TOUHA (Jeho představa – jak by chtěl žít – v Římě na Aventinu si číst latinské texty etc. V žádném případě nechtěl k pohanům. - Když ho papež po třetí nutil do Čech, tak šel raději k pohanům. Do východního Pruska šel vlastně na smrt.)
2. Obraz PASTÝŘ A JEHO LID (Biskup, obklopen krutými Čechy, stojí jako civilizovaný člověk uprostřed nich.)
3. Obraz NESNESITELNÁ KRUTOST (Byl konfrontován s krutostí, zabili před ním ženu, která se k němu utekla do kostela. V kostele sv. Jiří ji schoval za oltář, předpokládal, že tu je právo azylu, mýlil se. Před jeho očima jí vojáci uřízli hlavu.)
4. Obraz ÚTĚK (Vojtěchovy útěky z biskupství do Říma)
5. Obraz STRACH (Šel podél mořského břehu, najednou se udělaly obrovské vlny a zažil děs.)
Obrazy MT tedy nejsou obrazy nějaké aury, božské záře kolem světce, kterou bychom mohli meditovat. Obrazy jsou připomínkou tíhy života. Útěků, pádů, strachu nebo zoufalství. V tomto smyslu může meditující zakusit určité souznění s tématem a může proniknout do hlubších vrstev kresby, nechat se vtáhnout do místy nervních linií rozpadlého ornamentu. Ornamentu, který se někdy stává připomínkou trní.
Na druhý pohled je to výstava, kde je krom expresivity přítomná také strnulá schematičnost.
Čtyři různobarevné obrazy ikony sv. Vojtěcha nás provokují strnulým výrazem světce. Různá barevná kombinace tu neproniknutelnost umocňuje.
Oficiální obraz (oficiální ikona) nás provokuje k otázce: Je to skutečný sv. Vojtěch? Co je za touto tváří? Ještě po smrti ho někdo jiný obléká, nechá mu vyrobit oficiální portrét. Snad z dobré vůle, abychom se k němu mohli vztahovat. Není to ale nakonec – třeba i proti vůli toho, kdo obraz maloval - portrét státníka?
Výhoda a zároveň nevýhoda schematicky pojatého portrétu je, že tato technika může napomoci přiblížit vrchol meditace – svatou tvář v hlubokém meditativním pohroužení – ale zároveň je tu nebezpečí, že portrét představuje jen jakousi odlidštěnou, neindividuální, tudíž nelidskou postavu. Třeba právě státníka. Tak to známe z byzantského umění a mnoha jiných. Člověk by řekl, že se dívá na světce – a místo toho hledí na císaře, který se dopustil mnoha vražd.
A tak nám ty schematicky pojaté portréty kladou otázky: Jak moc je oficiální portrét (rozuměj – i oficiální legenda) retušovaný? Jak moc je portrétovaný odcizený skutečnému člověku, kterým sv. Vojtěch kdysi byl? To nevíme, portrét světce žije vlastním životem.
Schematičnost nás opět vede k tématu toho, co člověk chce, a co se skutečně děje. A tak nás obrazy, tak jak zde jsou zde sestaveny (odosobněné portréty a proti nim existenciální životní milníky), staví před otázku umění vůbec: Jsou obrazy skutečnost, nebo jen nápodoba nápodoby? Klasická (ve smyslu „antikou poučená“) odpověď by byla: skutečnost je přece u Boha, pak ve stvořeném světě – a nakonec – v nejhorším možném způsobu – v obraze malíře.
Malíř chce vystihnout realitu, myšlenku, princip. Místo toho ale vytváří zcela novou realitu.
A tak se jeho dílo nakonec stává tím, co třeba ani na začátku nechtěl. Jakoby samotného autora obrazů někdo jiný přepásal. Hledíme tedy na autoportrét?
Na třetí pohled zjistíme, že jednotlivé obrazy nejsou jednotlivé obrazy na výstavě, ale že sledujeme příběh.
Příběh obrazů a příběh člověka a příběh interpretace jeho života. Tři oddělené vztahy a příběhy, které se zde střetávají.
Obrazy se kdysi nemalovaly pro obrazy, ale pro děj, který byl podstatný. Proto je mi sympatické, že tento trojitý příběh nevisí v galerii, ale na místě poutním a zvláštním svou historií.
Zpět