K výstavě Spor v galerii Novoměstské radnice v Praze

Na začátek roku se téma sporu někomu může zdát dosti špatně vybrané. Nehodilo by se začít něčím povznášejícím, jako třeba nadějí nebo nějakým pěkným předsevzetím? Mě se zdá, že nehodilo. Jednak stačí, když na sebe člověk na chvíli pustí zprávy z rádia a hned ho doběhne fakt, že se nám léta páně 2017 žádnou idylou nezačíná, jednak, a to hlavně, v sobě samém i bez rádia člověk shledává dost sporů a zápasů.

Spor, zápas, střet jsou přece od pradávna nejen příznakem života, ale jeho podstatou. Hérakleitos praví velice vážně, že: „všechno vzniká sporem“ B8 (panta kat`erin ginesthai) a také, že: „je třeba vědět, že zápas je společný a právo je sporem a všechno vzniká sporem a nutností“ (εἰδέναι δὲ χρὴ τὸν πόλεμον ἐόντα ξυνόν, καὶ δίκην ἔριν, καὶ γινόμενα πάντα κατ᾿ ἔριν, καὶ χρεών). Dokonce v dovětku tomuto zlomku B80 najdeme poznámku, že podle Hérakleita: “zápas a Zeus je totéž” (καὶ τὸν πόλεμον καὶ τὸν Δία τὸν αὐτὸν εἶναι). V podobném významu se tu střídají řecká slova ERIS jako svár, POLEMOS - zápas, které se často překládá i jako válka.

Na začátku jsem napsal, že Hérakleitos praví vážně. Boj, svár a válku máme vážně před očima denně vně i uvnitř sebe. Leckdo se z toho sesype, leckdo se hned chce angažovat a hrrrr - běží se přidat do šiku dřív, než by to celé nahlédl. Je tisíckrát jednodušší zjankovatět a dát se do boje pod první korouhví, co se namane, aby člověk unikl onomu nepříjemnému zjištění, že klid a harmonie se v životě nekoná jinak, než uprostřed bitvy.

“Nemyslete si, že jsem přišel uvésti pokoj (eirénén) na zemi; nepřišel jsem uvésti pokoj, ale měč (machairan).” Říká v evangeliu svatého Matouše Kristus.

Jak si zjednat odvahu v tak konfliktní a nepohodlné situaci uprostřed života?

O Hérakleitovi např. nějaké historky v tom smyslu máme: víme, že když ho okupanti z východu sesadili z dědičného trůnu, stáhl se do undergroundu v chrámu a tam hrál kostky s dětmi a (podle tradice) zachmuřeně (skoteinos) komentoval chování svých bývalých poddaných. Navrch máme, ale důležitější návod jak čelit sváru, který je patrný na starořeckém filosofu i na Ježíšovi a nepřekonatelně krásným způsobem ho ukázal, světe div se Henry Miller v eseji Moudrost srdce z děsného roku 1939: “Jak všichni víme, život je konflikt a člověk jako součást veškerého života tento konflikt ztělesňuje. Pokud tento fakt rozpozná a přijme ho, může přesto dojít pokoje a radovat se z něj.”.. “V dnešním strachuplném světě”, píše dále Miller, “člověku zdánlivě nezbývá jiná možnost, než únik, a on se k němu upíná jako k nejčernějšímu snu. Nejenže svůj strach odmítá přijmout, ale hůř. Už i ze svého strachu má strach”.

Proti tomuhle strachu ze strachu z faktu, že život je v podstatě celý sporný je tu inspirace Hérakleitem, Ježíšem i Millerem, které Henry M. pracovně říká “doktrína přijetí”. Kdo se hned neangažuje nebo nerozčílí, zahlédne na bojištích život jako vážné napětí, ale i jeho komičnost. Když rozpozná svoje malé, až legrační místo v tom boji a přijme veškerou chabost své výzbroje jako pozoruhodný úkaz, ten je připraven. Ukřižování je odkaz k “zákonu života”, ale v žádném případě návod k napodobování. Symbolicky ne “jen symbolicky”, ale právě symbolicky znamená Kristus na kříži přijetí věcí, jak jsou. Obě osy kříže se zbíhají v místě srdce, tak se člověk nachází se sobě danými podmínkami. Nevyčerpává se fantazírováním o jiných, zdánlivě lepších, ale bere s chutí ty, na kterých se nachází a ohledává je. Rozdíl mezi ukřižovaným Kristem a všemi kolem je ten, že on ví, kde je a co dělá i trpí, kdežto oni “nevědí, co činí”.

Tolstoj se prý jednou zděsil, že jako jde zapomenout, jestli jsem dnes už utřel prach, tak snadno jde přežít život a umřít, aniž by si člověk jedinkrát uvědomil, co zrovna dělá. Jde nepřijít k sobě, ani jednou a prospat se zapnutým autopilotem celou bitvu života. V úplném snu naplnit svůj osud. Zní to tragicky může se to zdát krásným, ale je to vlastně spíš pitomé a z vně se takové manévry zástupů nevědomých bojovníků nedají rozumně traktovat, než jako směšná obludnost.

Když se člověk rozhodne psát nebo malovat na téma sporu, zápasu a války jde s kůží na trh. Hned na první pohled se totiž pozná, je-li propagandista - vražedně ardentní, orientovaný mezi naši - vaši a úměrně tomu i nebezpečný. Je uvnitř naveskrz nespokojený se světem i sebou a nezastaví se před ničím dokud to celé z gruntu nerozbije a nepředělá. Navenek se takový pozná podle nesmírné vážnosti, vyššího než vysokého stylu, otázek a odpovědí ve jménu a s ohledy k “lidu”, “společnosti”, “třídy”. Tím se vyznačuje třeba normalizační historiografie, ale i popřevratová tvorba historiků vyučených za normalizace. Nikdy se nezeptá za sebe, na člověka. Osobnost a charakter, postava jakoby nebyly.

Naopak díla toho, kdo vidí střízlivě fakt kruté bitvy venku i drsnost sváru uvnitř se poznají podle toho, že samy na sebe víc nebo méně přiznávají, že se tu děje něco jako “hra”. Styl, kterým třeba Haškův Švejk traktuje válku proto nemůže být vysoký. Nikdy neřekne bitva a boj - jenom gefecht. Válka přeci nemá velikost ani slovní, protože to není jeho válka, ale kulisa jeho vlastního osobního sporu. Švejk se soustředí na to, co dělá a souřadnice, kulisy přijímá i posuzuje svými záměry. Není schopen nadhledu a patetického přidání se na něčí stranu, jen důsledného setrvání na své straně. Netouží se zachránit, ani svou pověst, nemá žádný cíl ani dílo a tedy ani “místo v dějinách”. Zastánce ušlechtilých cílů o něm napsal, že jeho perspektiva je “žabí, nízká”. Je to opravdu přízemní, protože osobní. Války, bitvy a spory kolem chtějí být přijaty a cosi v člověku je chce přijmout z hlediska vyšších principů, morální převahy atd... tedy nadosobně – neosobně. Odtud už ovšem člověk neví, co dělá – autopilot osud převzal řízení. Lidská cesta tudy nevede. Podmínky jsou v trvalém pohybu a kříž ukazuje pokaždé k trochu jinému místu, na které má srdce dobře ukřižovaného hledět, rozumět, které má přijmout s radostí. V přecházení od místa k místu je i lehkost, humor a jazyk, jemuž patetický služebník neporozumí a dráždí ho.

Konečně je to myslím právě život jako “vážná hra” a vědomí opravdového sporu i legračních bojůvek, co může být klíčem k porozumění také obrazům Michala Tomka.

Když přicházíte blíž, jako byste vstupovali do barokní obrazárny. Krásné krajiny, stinné stromoví, paloučky na velkých plátnech olejomaleb. V krajině šarvátka nebo dokonce bitva jako ilustrace mužné odvahy vůdců i vojínů, skvělé kulisy, vysoké nebe, impozantní mračna, přehledné uspořádání vojů, záznam strategie. Prostě dokument pro potomstvo o dějinné události, kterou napříště žádný historik nesmí přehlédnout. Mohlo by to umně a poučeně pokračovat, jako pouhá variace na staré mistry, jejich techniky i motivy. Na jiných dílech by zas upoutaly jemné, rokokové barvičky kvašů. V nich by jen tak lehounce pomrkávaly postavičky pletek a koketky nebo se proháněly pestré průvody rozverných masek.

Ale po bližším ohledání zjistíte, že tu něco nehraje... na obrazech Michal Tomka mezi majestátními stromy neběhají jen zajíci, laně a jejich poustevníci, ale ohrožují je trampové a hlavně partyzáni. Průvody jdou krajinou, ale jakoby neměli koho vzývat a z vršku se na ně usmívá bunkr s kanónem. Bojovníci se šikují i střetávají v řeži, ale jejich ustrojení je velmi podivné - flintičky jako na hraní, místo jízdy motorkáři s kopími a shůry letectvo much a komárů. Boje zuří i mezi archeology a kunsthistoriky, zbraněmi jsou jim artefakty, jak už to chodí. Místa sporu i nástroje jsou patřičné a svědectví malíře je vlastní. Spor, který by se ho netýkal nepodává, ale právě těmito spory, které se ho zjevně týkají, není dotčen natolik, aby jim propadl a jako zakletý se stal jednou z těch postav.

Vojínovi je bitva nepřehledná jako obrovský zmatek. Vojevůdci leží u nohou bitva, vojín je mu neznám. Oba mohou propadnout kouzlu vřavy a zapomenout na sebe nebo při všem udržet pozornost a “vědět, co právě dělám”.

Jakoby všechno záleželo právě jen na tom.

Výstavu obrazů Michala Tomka Spor si můžete prohlédnout do 12.2. v Galerii Novoměstské radnice na Karlově náměstí v Praze.

Text převzat z revue Přítomnost, www.pritomnost.cz

Zpět